Lov

Jak ženy, tak muži mají správný smysl pro humor a nadsázku, a zdá se, že si dobře porozuměli i s režisérkou Veronikou Riedelbauchovou. Díky tomu se podařilo téma lovu pojmout svěžím, neotřelým způsobem a bavit jím jak sebe, tak diváky. Novocirkusové prvky, včetně žonglování, fyzicky náročnějších kompozic, i tanečních choreografií, jsou sice využívány v průběhu celého představení, ale nejsou cílem. Jsou jen prostředkem vyjádření atmosféry a drobných příběhových peripetií, stejně jako nápaditý light a sound design. Tak LOVU ZDAR!

Navzdory svébytnosti obou souborů se pětice dokázala sjednotit a vznikl nápaditý tvar, který se skládá z komických střípků a dobře vypointovaných gagů, žonglérských hříček i dramaticky akčních situací.

Je to pěkné, chytré představení plné humoru i momentů, kdy člověka trochu mrazí. Spojení ženského i mužského principu – ať co do konceptu, tak interpretace – je originální a funkční. Moc se mi líbila variabilní scéna i kostýmy, které představení situují někam mezi slavnosti různých prvorepublikových spolků i trochu fantasy. Je to pěkné a doufám, že se vám všem dostane patřičného ocenění.

Ve svém trojlístku se dívky skvěle doplňují: vedle dvou drobných panenek Andrey Vykysalé a Karolíny Křížkové, představujících ženskou křehkost, jej tvoří Eva Stará s postavou „velké mámy“, jež do pohybu vnáší element živelné smyslnosti. A především, ačkoli je inscenace metaforou vztahu mezi ženami a muži, svou akrobacií dívky mezi řádky dokazují, že muže nepotřebují. Všechny figury, jež jsou založené na síle a rovnováze a zatím jsem je pokaždé viděla výhradně v podání mužských tanečníků, dokáží dívky vytvořit samy: Eva Stará své dvě menší kolegyně nosí a vystavuje jako panenky, jednu z nich si dokonce postaví na hlavu a vleže na zádech pak zároveň zvedá jednu do výše na svých chodidlech, a druhou dokonce jen na dlaních. Neuvěřitelné! Komika je v inscenaci všudypřítomná, o něco více k ní inklinuje klaunská dvojice Bratrů v tricku. V jejich podání mě nejvíce zaujal boj jelenů, jejichž parohy vytvořili Jarchovský s Jelínkem vynalézavě pouhým rozpřažením rukou s kužely, jimiž se do sebe vzápětí zaklesli. Dramatická hudba se přitom střihem měnila v candrbálovou dechovku, a vytvářela tak paralelu zvířecí rivality a hospodské rvačky a žánrovým střihem zároveň fakt, že mezi muži jde často spíše o hru než o skutečný boj. I samotná inscenace je především hrou – přemýšlet není třeba, stačí se pouze bavit vtipným propojením motivů, a především skvěle zvládnutou formální stránkou pohybových pasáží.

Taneční a akrobatické výstupy Holektivu jsou (snad jako vždy) provedeny elegantně, s lehkostí a důrazem na (sebe)ironii a správný timing. Dámy pohybem suverénně a uvěřitelně napodobují zvířata a ve spojení s mysliveckým duem rozehrávají komické situace na groteskním principu vrcholící závěrečnou hostinou. Bratři v tricku nabízejí technicky zvládnuté žonglování s míčky, kužely, noži a s celkovým smyslem pro divadelní cítění. Je třeba vyzdvihnout i vzájemnou sehranou spolupráci obou souborů.